Emo?
Nějak mi došlo, že spousta lidí, známých, má pojem "emo" spojený s něčím negativním. Do jisté míry se tomu nedivím. Když jsem se ocitl jednou na koncertě Funeral for a friends (současný jakože typický zástupce současného ema) a viděl ty náctileté děti s nagelovanými ulízanými vlasy přehozené přes jedno oko, výrazem snad horším než když mučili Krista, tak jsem se tam také necítil dobře.
Emo je dejme tomu životní styl. Ale co to znamená v hudbě? Osobně jsou to pro mě naprosto dva odlišné světy, které se občas mohou prolnout, ale také nemusí. V hudbě je pro mě emo hudební zážitek, který zapůsobí na mé city. Ať už tím, že interpret/kapela podá svůj song hodně procítěně, má nějaké charisma a nebo text skladby pojednává o něčem, co v člověku zanechá nějaký dojem. To je pro mě emo. Styděl bych se, kdybych se musel zaškatulkovat do skupiny životního stylu emo, ale nestydím se, že v hudebním světě je pro mě emo nepostradatelné. Podle mého pohledu tedy nelze hudební styl emo definovat, na každého působí něco jiného ...
Označení jako "kapela hraje emo" ... ano, může být, ale to musí posluchač posoudit sám, zda to tak je, nebo ne?
Takže například Chuck Ragan a jeho skladba God Deciding je pro mě určitě emo.
02. 05. 2009, 23:22, tomask
Komentáře k článku - komentáře jsou po odeslání nejprve schvalovány:
Nazdárek Tome! Příjemné zamyšlení, které má určitě svou váhu. Subjektivní vnímání hudby je snad to nejdůležitější co nás k hudbě táhne. Konkrétně u ema (a nejen u něj) jsou i další aspekty, proč "dnešní" spackaná komerc-pop-emo (punk, hc..) scéna, nemá s emem vůbec nic spolěčného, například pohled do historie na kapely hrající emocore a další, myslím že moc dnešních emáků by to nerozchodilo :)) Přiznám se, že mě to k téhle hudbě moc netáhne, ale upřímě nesnáším když se przní kořeny jakéhokoli hudebního stylu...
